Svatý Wolfgang patří k těm osobnostem evropských dějin, jejichž historická existence je pevně doložitelná, avšak jejich obraz byl již poměrně záhy obklopen vrstvou legendárních vyprávění. Takový osud ostatně sdílí většina významných středověkých světců. Vedle historického člověka totiž začíná žít ještě druhá postava — postava utvářená kolektivní pamětí, zbožností, představivostí a kulturní tradicí. Historický Wolfgang byl mimořádnou osobností 10. století. Narodil se kolem roku 924, působil jako učenec, duchovní a reformátor, část života strávil v asketickém klášterním prostředí a roku 972 se stal biskupem v Řezně. Zemřel roku 994 během cesty v hornorakouském Puppingu. Krátce po smrti byl uctíván jako světec a jeho kult se začal rychle šířit napříč střední Evropou.
Především v Bavorsku a Rakousku se svatý Wolfgang stal jednou z výrazných duchovních postav regionální paměti, jeho kult však pronikl i do českých zemí, kde zanechal stopy nejen v sakrální topografii, ale také v místní lidové tradici. A právě tam, kde vzniká silný kult, vznikají i příběhy.
Dnešní čtenář si pod slovem legenda často představí příběh, jehož pravdivost je nejistá nebo zcela smyšlená. Ve středověkém kontextu však tento pojem znamenal něco odlišného. Latinské legenda doslova znamená „to, co má být čteno“. Šlo o texty určené k četbě v klášterech, během liturgie nebo při svátečních příležitostech. Jejich účelem nebylo zachytit životopisnou pravdu v moderním historickém smyslu, ale zprostředkovat duchovní poselství, nabídnout vzor svatosti a posílit náboženskou imaginaci věřících.
To ovšem neznamená, že legendy postrádají historickou hodnotu. Jen je třeba chápat jejich povahu. Středověcí autoři běžně pracovali s již známými motivy, které přejímali, upravovali a zasazovali do nových souvislostí. Podobně fungovalo i ústní podání. Vypravěči příběhy přizpůsobovali svému publiku, místnímu prostředí i vlastní představivosti. Proto se u světců napříč Evropou setkáváme s překvapivě podobnými motivy — s bojem proti ďáblu, zázračnými prameny, kameny nesoucími světcovy stopy, divokými zvířaty nebo dramatickými příběhy o vzniku kostelů. Svatý Wolfgang v tomto ohledu rozhodně není výjimkou.
Wolfgangův kult se neomezil na jediné místo. Jeho přirozeným centrem bylo Řezno, kde působil jako biskup, velmi silnou podobu však získal také v rakouském prostoru, především kolem dnešního St. Wolfgang im Salzkammergut, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst střední Evropy. Odtud se wolfgangovská tradice dále šířila a přizpůsobovala novým regionům.
To je důležité připomenout i v českém kontextu. Svatý Wolfgang není pouze regionální postavou bavorské historie ani výhradně světcem spojovaným s jedním konkrétním místem. Je součástí širšího kulturního prostoru, v němž dnešní státní hranice nehrály tak jednoznačnou roli, jak je vnímáme dnes. Legendy o něm proto nevznikaly izolovaně. Putovaly spolu s poutníky, kazateli, opisy textů i obrazovými vzory a při každém přesunu získávaly nové podoby.
Jedním z nejznámějších legendárních motivů spojených se svatým Wolfgangem je příběh o vržené sekeře. Podle tradice hledal místo, kde by měl založit kostel nebo poustevnu, a rozhodnutí svěřil vyšší vůli: hodil do krajiny sekeru a tam, kde dopadla, mělo vzniknout posvátné místo. Tento příběh je znám především z rakouské tradice spojené s Wolfgangsee, avšak jeho symbolika je mnohem obecnější. Ve středověké duchovní imaginaci byla představa „zjeveného místa“ velmi silná. Posvátný prostor neměl být výsledkem lidského rozhodnutí, ale vyššího určení.
Stejně silný je motiv ďábla jako nechtěného pomocníka při stavbě kostela. V různých verzích legendy Wolfgang potřebuje pomoc při budování svatyně, přičemž tuto pomoc nabízí démonická síla, obvykle za cenu lidské duše nebo jiné odměny. Světec však nakonec ďábla přelstí a chaos je podřízen vyššímu řádu. Podobné příběhy známe z celé Evropy a tvoří svébytnou skupinu středověké legendistiky. Nejde samozřejmě o historickou zprávu, ale o obraz duchovního zápasu mezi řádem a silami neovladatelného světa.
Další často opakované motivy jsou zdánlivě méně dramatické, avšak pro poutní kulturu mimořádně důležité. Patří mezi ně světcovy otisky ve skále, kamenná lože, zázračné prameny nebo jiná fyzická znamení jeho přítomnosti. Poutník se zde nesetkával pouze s příběhem, ale s konkrétním místem, jehož se mohl dotknout a které mělo nést hmotnou stopu světce. Legenda se tak stává součástí krajiny.
Právě zde vzniká otázka, proč existuje tolik verzí téhož příběhu. Odpověď je vlastně jednoduchá: protože legendy žily. Byly opisovány, zkracovány, rozšiřovány, převypravovány a přizpůsobovány novým místům. Kazatelé měnili akcenty podle svého publika, lidová tradice příběhy dále upravovala a místní prostředí jim dodávalo nové významy. Každý region si světce částečně přivlastnil.
Legenda proto není „chybná historie“. Je to živý kulturní mechanismus.
Právě zde se dostáváme k Chudenicím. Jedna z místních pověstí spojených se svatým Wolfgangem pracuje s dobře známým motivem světcova střetu s ďábelskou silou a přítomností divokého zvířete. Zatímco v německém a rakouském prostředí bývá tímto zvířetem zpravidla vlk, v české tradici kolem Chudenic se častěji objevuje liška.
Na první pohled se může zdát, že jde jen o drobný detail. Ve skutečnosti je to mimořádně zajímavý příklad toho, jak legendy fungují. Adolf Roubal již ve svých Obrázcích ze starých Chudenic upozorňoval, že pověst o pobytu svatého Wolfganga byla v regionu tradována v různých podobách. Pozdější regionální výzkum tento obraz potvrzuje. Spisovatel Adolf Wenig, dobře obeznámený s českou pověstní tradicí, uvádí ve svých Českých pověstech právě lišku, popisovanou jako „šelmu zrzavou“. Stejný motiv se objevuje i v dalších českých pramenech 20. století. Naproti tomu vlčí varianta výrazněji odpovídá tradici známé z rakouského a bavorského prostředí.
Nejde přitom pouze o výměnu jednoho zvířete za jiné. Vlk byl ve středověké imaginaci silným symbolem divočiny, ohrožení a chaosu. Liška v českém prostředí nese jiné významové vrstvy — je spojována se lstí, pohyblivostí a nejednoznačností. Proměňuje se tak i samotná symbolika příběhu.
Právě proto je chudenický případ tak cenný. Nejde o izolovanou lokální zvláštnost ani o „nesprávnou“ variantu známější legendy. Naopak. Je to autentická regionální interpretace širšího středoevropského příběhu. Ukazuje, jak se kulturní motivy pohybují krajinou, překračují hranice a získávají nové podoby.
Chudenice tak nejsou jen místem jedné místní pověsti. Jsou součástí rozsáhlé mapy wolfgangovské kulturní paměti, která propojuje české země s Bavorskem a Rakouskem.
Ptát se, zda se tyto příběhy odehrály přesně tak, jak jsou vyprávěny, není z historického hlediska tou nejzajímavější otázkou. Mnohem podstatnější je, co si lidé o tomto světci potřebovali vyprávět, jak chápali krajinu kolem sebe a jaké významy spojovali s konkrétními místy.
Legenda nám nemusí přesně říkat, co se stalo v 10. století. Říká nám však mnoho o lidech, kteří těmto místům po staletí přisuzovali smysl. Na Bolfánku a v jeho okolí se legenda nevypráví pouze slovy. Je zapsaná v samotné krajině — v paměti místa, v někdejší poutní topografii i ve způsobu, jakým byl tento prostor po generace vnímán. A možná právě tehdy legenda dosahuje své nejtrvalejší podoby — ne v textu, ale v krajině samotné.