Relikviář sv. Wolfganga představuje jeden z nejcennějších dochovaných artefaktů někdejšího poutního kostela nad Chudenicemi a zároveň klíč k porozumění duchovnímu světu barokního Bolfánku. V dobovém chápání nebyla relikvie pouhou památkou na světce, ale skutečným znamením jeho přítomnosti. V nepatrném zlomku těla se symbolicky setkávala rovina pozemská a nebeská; relikviář proto nebyl jen umělecky náročným předmětem ze zlata či stříbra, nýbrž „mikrokosmem“ řádu, jenž měl svět přesahovat a zároveň jej utvářet.
Chudenický relikviář, vysoký přibližně 25 cm, byl zhotoven roku 1737 z pozlaceného stříbra, patrně zlatníkem Janem Pakénym. Bohatě zdobený podstavec s krátkou nohou nese oválný, zasklený medailon s uloženou relikvií sv. Wolfganga, obklopený sedmi fialovými kameny, pravděpodobně ametysty. Podstavec stojí na šesti nožkách a spočívá na profilované obdélné podložce. Její spodní strana skrývá vysouvací destičku s německým nápisem, který připomíná donátorku – Marii Isabelu Černínovou, rozenou z Merode-Westerloo – a vysvětluje, že ostatky zemského a zvláštního patrona rodu nechala s pečlivostí vložit do relikviáře „k větší slávě Boží a k poctě sv. Wolfganga“ pro chudenický kostel. Chronogram v textu odkazuje k roku 1737, tedy k době druhého manželství hraběnky. Na podstavci se nachází alianční erb Černínů a Merode-Westerloo, malovaný na porcelánu a doplněný dalšími kameny – vizuální vyjádření rodové identity i přeshraničních vazeb sahajících až k Řeznu a klášteru sv. Emmerama.
Relikviář však nelze chápat izolovaně. V barokní krajině byl podobný předmět středem širšího duchovního prostoru. Poutní místo nebylo jen architekturou, ale promyšleně komponovaným celkem cest, zastavení, kaplí a výhledů, které dávaly krajině řád a význam. Relikvie uložená v kostele byla srdcem tohoto organismu; krajina sama se stávala jakýmsi rozšířeným relikviářem, nesoucím paměť příběhu a otisk posvátného. Putování k vrchu Žďár, modlitba u šlépějového kamene i zastavení u léčivého pramene vytvářely zkušenost, v níž se víra prožívala tělem i pohledem.
Osud kostela po josefínských reformách – jeho uzavření, zboření a rozptýlení mobiliáře – činí z dochovaného relikviáře předmět mimořádné hodnoty. Zatímco některé artefakty byly druhotně využity (například kropenka ve tvaru mušle se stala součástí soklu pomníku Josefa Dobrovského), relikviář zůstal zachován jako autentický svědek zaniklého světa. Dnes je s laskavým zapůjčením římskokatolické farnosti Švihov součástí stálé expozice v galerii Bolfánku, realizované ve spolupráci s Diecézním muzeem v Regensburgu.